ztraceni v pustině myšlenek
putujeme bezútěšnou širou plání
za ruku mě voď, nespěchej
vždyť slunce ještě trochu hřeje
byť paprsky jsou rozervány
a nebe je tak rudé
jak dávno tomu nemám zdání
co utrhli jsme oko vraní
a usínali v bolestech
líbal jsem tě na mdlých rtech
bledou jako bílá paní
připravenou k umírání
však brzy i mě došel dech
v rozsochách uschlých stromů
u zohavených ptačích těl
uprostřed opuštěných lomů
čas nazpět se rozletěl
a nad hlavou dál slunce rudne
hluboké a plné krve
jsou staré studně v našich snech
Žádné komentáře:
Okomentovat