strhávám kůži divokým růžím
rozvitým do krásy
těla osamělá v ostrém trní osahávám
straním se vran a bojím se lesa
do trávy klesám s pocitem viny
do kypré hlíny mezi ty broučky
jak jsou heboučcí, když po mě lezou
jak jsou miloučcí, když po mě jdou
a z rukou mi raší podivné pruty
kořeny nohou vrůstají v zem
mozek i hlava mění se v květy
a já cítím tak osvobozen . . .
Žádné komentáře:
Okomentovat