to ticho bylo absolutní
polehávalo si jen tak
ve vlahém, teplém večeru
podél lesních cest
a tvářilo se nevinně
paprsek pozdního slunce
probleskl mezi stromy
a zachytil se na malou chvíli
v nehybné síti dřímajícího křižáka
i nekonečný třes osikových listů
ustal v očekávání něčeho velkolepého
vážka usedla na ještě vyhřátý list trávy ostřice
a náhle zkameněla
slunce daleko na obzoru
do ztichlých zátok bezedných
smutek se s mlhou snáší
pod křídla dravých volavek
co lesklé rybky plaší
vrací se z výšin zpět
odkud jen vítr věje
je snadné ty ptáky překřičet
ve vlnách beznaděje
snadné je navždy umlčet
i vážek pár v rychlém letu
rozevřít stonkem vodní svět
a lekníny v jasném květu
to ráno snad rosou oplozené
slzy jen roní
sevřeny těsně do čelistí
servou si stromy žluté listy
a na strunu lehkou osudovou
zahrají novou píseň snovou
o bílých oblacích, v kterých se ztrácí
v klínových formacích tažní ptáci
o stínech v kamenných dlažbách měst
kam vrací se náhle na sta cest
ze ztichlých lesů, vod i strání
na podzimní naléhání
a pak kdesi v jasné záři
na špičkách tenkých ostrých trav
tesán je další epitaf
v korunách prastarých platanů oči žhnou
kam ztrácíš se slzo
vytrysklá z listoví podzimního spadu
tam, kdesi vzadu
v impresích z ranních mlh
topoly jako kopí k nebi míří
nemají zázemí
kořeny v zemi tlejí
suché listí dolů padá
ač podzim není
v kleči nad močály
cosi sténá
netopýři kol vzduch víří
divná to scéna
zakrslé břízy pokrouceny
tu na břehu stojí
mlhy se snáší
a v bělostném hávu
tiše se tleská
to tmavá křídla sovy
zkameněly kvítky drobné, modrající
doteky v křehké démanty obroušeny
nepřivoníš
v oblázcích safírových
hřejivé teplo navždy soustředěno
nedotkneš se
osudovým krokem pomalu vše mizí
ztrácí se v nedohlednu
nenajdeš již
monotónně vlny omílají v písek
poušť kamenitou, šumění zrodu
neuslyšíš
doteky lehkými v démanty obroušeny
temnými silami drceny v prach
nespatříš
tryskající žhavé proudy
tep rozdmýchaných ionosfér
neunikneš
zas dlouhé stíny lžou
a dny se rychle krátí
v pozůstalostech padlého listí
putujíc vstříc záhubě
ta barevnost znovu zrazuje
litografií velkolepou
ke zlosti „moudrých“ umělců
co v kalném šeru tepou
ke zlosti slepých umělců
a radosti malých dětí
ke zlosti nudných jedinců
ráno jsem jak zvadlá růže
sáhni na mě, píchnu tě
v poledne se v práci změním
v zpívající labutě
večer hledám vykoupení
dělám mrtvou, nechci tě
bez tebe pak po půlnoci
rozkoš cítím v minutě
z barevných sklíček života
skládáš obraz doby
sbíráš je cestou
jak plyne den za dnem
některá řežou
a jiná zase hojí
poslední mají
jen tlustý černý lem
jako ústa staré ženy
rozpolceny, rozklíženy
pro rytíře v lesklé zbroji
plaňky plotu trouchnivějí
usazeny kolem ruin
a z ovocných stromů v sadě
jen trpkost ti padá v klín
stojí tu hrušně plané
z vyhřátých hnízd dolů padám
do vlhkých stínů
pestrosti květů proplazím bos
a v kůži hada hynu
to v náručí náhlých střetů
můžu se chladem chvět
já v průzračné kapce rosy
zahlédl celý svět
svět nečitelných souvislostí
a poloprázdných vizí
svět lokálních patriotů
v kompresi příštích krizí
odlehlost plujících mraků
paprsky stříbrných žil
propasti fénických vraků
tep srdce jsem odložil
Oscilují mračna magnetických bouří
kruhy modravého prachu
víří kolem v nekonečném tahu
na vlnách se nesou
v sesuvech znovu vzdouvají
otevřené věčné rány nekonečně temných nocí
zohyzděné jediným putujícím paprskem
poslední ze zaniklých obřích hvězd
zmatenost vesmíru je cílem vznikajících bohů
utopických světů, prázdnoty nad bolest
v harému tvého těla
pořádám skvostné orgie
kořeny prorůstám do tvé hlavy
dlouhé nohy pavoučí
po mozku už kráčí
v prchavých okamžicích
slídím ti v játrech, srdci, v plicích
v prchavých okamžicích
tajemné magie
ponořen do vlásečnic, tepen, do žil
v pramenech krve jsem se zmnožil
tělo tvé mě po svém hostí
až do morku kostí
až do morku kostí
pokoru hledaje demoluji své tělo
dunivé zvuky valí se podél mne
v puklinách znovu raší z moruší bourci
zahynout nechci, to ještě ne
v hypnóze si oči nevidomé
hledají cestu
a vřava těžkých jezdců
pročesává tu krajinu
bodce své vráží do země
a ta zem krvácí skrze mne
usrkávej nektar z té krve
sáhni si do mého bezvědomí
dominantní Madono
divokost vane z tebe do mé cely
a cena za život, nebývale vysoká
odkryta rozbouřenými brachickými vodami
vymílá kořeny z mých břehů
a jenom ty kameny zůstávají
všude kolem roztroušeny
jako naše skleróza
strhávám kůži divokým růžím
rozvitým do krásy
těla osamělá v ostrém trní osahávám
straním se vran a bojím se lesa
do trávy klesám s pocitem viny
do kypré hlíny mezi ty broučky
jak jsou heboučcí, když po mě lezou
jak jsou miloučcí, když po mě jdou
a z rukou mi raší podivné pruty
kořeny nohou vrůstají v zem
mozek i hlava mění se v květy
a já cítím tak osvobozen . . .
