bolestně smýká tíhu věčných běd
proniká skrání s otylou tváří lichou
a ve rtech skrývá proklatě prudký jed
až do morku kostí a plný vůně teskné
hostí tě posté a možná naposled
v perleti její se odraz ještě leskne
však uvnitř mrazí bizarně černý led
z korových slzí a prázdných nádob vzlyků
v hlubokém tichu všech temně modrých dní
prochází napříč s andělskou tváří vzdychů
z odlehlých končin, kde pouhý smutek dlí
rej jisker žahavých se ztrácí v nitru noci
v ohništi praská plamínek poslední
zbývá jen nasát a k ránu se tu propít
v krajině fasád mdlé doby „moderní“
Žádné komentáře:
Okomentovat