drápem vyrývá ornament do kůže vzlyků
není to poprvé, co rudnou vody Tanganiky
jezero ochotně smývá trn bolesti
hlas uvízl na horním patře samoty
a vlnky ticha vzdalují se
ve stále větších kruzích
již osiřely břehy pusté
dech raněné se krátí
a jen záblesk v očích, naposledy
zažhnul prudkým vzdorem
to strnutí má příchuť mědi
kdesi nad obzorem
Žádné komentáře:
Okomentovat