Krajina hrází

to ve tvých ústech, rybo němá

krajina hrází osaměla

mlhami podzimními

ostrovy hor ční z mlžných jezer

a z výšin těch pak znenadání

slunce se korun dotklo dlaní

paprsky stříbrnými

Šumava tajemná

jsem krajina opuštěná

nevhodná k živobytí

tesknou nocí jsem drcena

jen po ránu se třpytím

jsem drsná, divá a nepoddajná

však zjihnu ve své kráse

když oslovíš mě pravým jménem

z hor níž propadám se

mé trylky znějí písní ptačí

a melodií dlouhých cest

a jen údiv chycen do bodláčí

neprohlédl moji lest

jsem krásná, svůdná i marnotratná

jsem tvář, co vždy se mění

jen vejdi do mne a zanedlouho

uzříš mé zrcadlení

Soutěska Samaria

ozářená krétským sluncem

s kapkou ledu z Bílých hor

skrývá v sobě i kousek jedu

při sestupu bez pohor

z vůní květů oleandrů

na dně rokle rozvitých

uzmi jedno zrnko medu

ze stěn kolmých, rozpitých

z pramene ho zapij z dlaní

setři pot i špínu měst

vnímej krásu než tě zraní

Samaria cesta cest

Ponorná řeka

z roklin chlad a z mýtin záře

mezi mechy pramení

tenká stužka z kalamáře

temně modré mámení

otisk ticha vpíjí stíny

ponořené do hlubin

bílé skalní rozsedliny

a rudých plodů jeřabin

stonky kapek zní jak rány

s bubnovaným šílenstvím

stalaktity plní chrámy

skrytým, věčným tajemstvím

Nokturno

to ticho bylo absolutní

polehávalo si jen tak

ve vlahém, teplém večeru

podél lesních cest

a tvářilo se nevinně

paprsek pozdního slunce

probleskl mezi stromy

a zachytil se na malou chvíli

v nehybné síti dřímajícího křižáka

i nekonečný třes osikových listů

ustal v očekávání něčeho velkolepého

vážka usedla na ještě vyhřátý list trávy ostřice

a náhle zkameněla

slunce daleko na obzoru

se začalo pomalu dávit vlastní krví

Samota mlžných rán

do ztichlých zátok bezedných

smutek se s mlhou snáší

pod křídla dravých volavek

co lesklé rybky plaší

vrací se z výšin zpět

odkud jen vítr věje

je snadné ty ptáky překřičet

ve vlnách beznaděje

snadné je navždy umlčet

i vážek pár v rychlém letu

rozevřít stonkem vodní svět

a lekníny v jasném květu

to ráno snad rosou oplozené

slzy jen roní

a voní senem

Podzimní nostelgie

sevřeny těsně do čelistí

servou si stromy žluté listy

a na strunu lehkou osudovou

zahrají novou píseň snovou

o bílých oblacích, v kterých se ztrácí

v klínových formacích tažní ptáci

o stínech v kamenných dlažbách měst

kam vrací se náhle na sta cest

ze ztichlých lesů, vod i strání

na podzimní naléhání

a pak kdesi v jasné záři

na špičkách tenkých ostrých trav

tesán je další epitaf

našich pobledlých tváří