to ticho bylo absolutní
polehávalo si jen tak
ve vlahém, teplém večeru
podél lesních cest
a tvářilo se nevinně
paprsek pozdního slunce
probleskl mezi stromy
a zachytil se na malou chvíli
v nehybné síti dřímajícího křižáka
i nekonečný třes osikových listů
ustal v očekávání něčeho velkolepého
vážka usedla na ještě vyhřátý list trávy ostřice
a náhle zkameněla
slunce daleko na obzoru
do ztichlých zátok bezedných
smutek se s mlhou snáší
pod křídla dravých volavek
co lesklé rybky plaší
vrací se z výšin zpět
odkud jen vítr věje
je snadné ty ptáky překřičet
ve vlnách beznaděje
snadné je navždy umlčet
i vážek pár v rychlém letu
rozevřít stonkem vodní svět
a lekníny v jasném květu
to ráno snad rosou oplozené
slzy jen roní
sevřeny těsně do čelistí
servou si stromy žluté listy
a na strunu lehkou osudovou
zahrají novou píseň snovou
o bílých oblacích, v kterých se ztrácí
v klínových formacích tažní ptáci
o stínech v kamenných dlažbách měst
kam vrací se náhle na sta cest
ze ztichlých lesů, vod i strání
na podzimní naléhání
a pak kdesi v jasné záři
na špičkách tenkých ostrých trav
tesán je další epitaf
v korunách prastarých platanů oči žhnou
kam ztrácíš se slzo
vytrysklá z listoví podzimního spadu
tam, kdesi vzadu
v impresích z ranních mlh
topoly jako kopí k nebi míří
nemají zázemí
kořeny v zemi tlejí
suché listí dolů padá
ač podzim není
v kleči nad močály
cosi sténá
netopýři kol vzduch víří
divná to scéna
zakrslé břízy pokrouceny
tu na břehu stojí
mlhy se snáší
a v bělostném hávu
tiše se tleská
to tmavá křídla sovy
zkameněly kvítky drobné, modrající
doteky v křehké démanty obroušeny
nepřivoníš
v oblázcích safírových
hřejivé teplo navždy soustředěno
nedotkneš se
osudovým krokem pomalu vše mizí
ztrácí se v nedohlednu
nenajdeš již
monotónně vlny omílají v písek
poušť kamenitou, šumění zrodu
neuslyšíš
doteky lehkými v démanty obroušeny
temnými silami drceny v prach
nespatříš
tryskající žhavé proudy
tep rozdmýchaných ionosfér
neunikneš
zas dlouhé stíny lžou
a dny se rychle krátí
v pozůstalostech padlého listí
putujíc vstříc záhubě
ta barevnost znovu zrazuje
litografií velkolepou
ke zlosti „moudrých“ umělců
co v kalném šeru tepou
ke zlosti slepých umělců
a radosti malých dětí
ke zlosti nudných jedinců
