tvůj dech je klidný
když prolíná se s mým
a vniká do mé hlavy
až k uzoufání bledý
máš pod jazykem jedy
pro případ náhlého ztroskotání
a ani nevíš, že už se tak děje
to jen po ránu rozkvétají
nejvzácnější orchideje
však přes den vůbec nic
jsme uvnitř našich skic
uzavřeni ve vteřinách
pelyněk zhořkl, vím
je od úplňku bledý
ta hořkost se mění v jedy
a já se k ní navracím
a není vše jako kdysi
i tváře jsou zjizvené
časem ztuhly v nich všechny rysy
jsem ticho a co jsi ty
mám bubny v mozku ukryty
a roztříštěny kosti v těle
od krutého stvořitele
jsem plný rzi a rána krutá
zná jen smyčka utáhnutá
a omotaná kolem hrdla
v kontrastu s lidským přelidněním
a ve světě tak sprostém
jen meluzína je mým hostem
zahlédnout svého vraha
z té šílené vřavy těl
kdo z nás by chtěl
asi nikdo, …jistě
já dál budu svým idiotem
to ve tvých ústech, rybo němá
krajina hrází osaměla
mlhami podzimními
ostrovy hor ční z mlžných jezer
a z výšin těch pak znenadání
slunce se korun dotklo dlaní
jsem krajina opuštěná
nevhodná k živobytí
tesknou nocí jsem drcena
jen po ránu se třpytím
jsem drsná, divá a nepoddajná
však zjihnu ve své kráse
když oslovíš mě pravým jménem
z hor níž propadám se
mé trylky znějí písní ptačí
a melodií dlouhých cest
a jen údiv chycen do bodláčí
neprohlédl moji lest
jsem krásná, svůdná i marnotratná
jsem tvář, co vždy se mění
jen vejdi do mne a zanedlouho
ozářená krétským sluncem
s kapkou ledu z Bílých hor
skrývá v sobě i kousek jedu
při sestupu bez pohor
z vůní květů oleandrů
na dně rokle rozvitých
uzmi jedno zrnko medu
ze stěn kolmých, rozpitých
z pramene ho zapij z dlaní
setři pot i špínu měst
vnímej krásu než tě zraní
