Pelyněk zhořkl

pelyněk zhořkl, vím

je od úplňku bledý

ta hořkost se mění v jedy

a já se k ní navracím

a není vše jako kdysi

i tváře jsou zjizvené

časem ztuhly v nich všechny rysy

a kroky jsou strojené

Zřetězení nicoty

jsem ticho a co jsi ty

mám bubny v mozku ukryty

a roztříštěny kosti v těle

od krutého stvořitele

jsem plný rzi a rána krutá

zná jen smyčka utáhnutá

a omotaná kolem hrdla

to ve smyčky se doba zvrhla

Městu

v kontrastu s lidským přelidněním

a ve světě tak sprostém

jen meluzína je mým hostem

zahlédnout svého vraha

z té šílené vřavy těl

kdo z nás by chtěl

asi nikdo, …jistě

já dál budu svým idiotem

na odlehlém místě

Krajina hrází

to ve tvých ústech, rybo němá

krajina hrází osaměla

mlhami podzimními

ostrovy hor ční z mlžných jezer

a z výšin těch pak znenadání

slunce se korun dotklo dlaní

paprsky stříbrnými

Šumava tajemná

jsem krajina opuštěná

nevhodná k živobytí

tesknou nocí jsem drcena

jen po ránu se třpytím

jsem drsná, divá a nepoddajná

však zjihnu ve své kráse

když oslovíš mě pravým jménem

z hor níž propadám se

mé trylky znějí písní ptačí

a melodií dlouhých cest

a jen údiv chycen do bodláčí

neprohlédl moji lest

jsem krásná, svůdná i marnotratná

jsem tvář, co vždy se mění

jen vejdi do mne a zanedlouho

uzříš mé zrcadlení

Soutěska Samaria

ozářená krétským sluncem

s kapkou ledu z Bílých hor

skrývá v sobě i kousek jedu

při sestupu bez pohor

z vůní květů oleandrů

na dně rokle rozvitých

uzmi jedno zrnko medu

ze stěn kolmých, rozpitých

z pramene ho zapij z dlaní

setři pot i špínu měst

vnímej krásu než tě zraní

Samaria cesta cest

Ponorná řeka

z roklin chlad a z mýtin záře

mezi mechy pramení

tenká stužka z kalamáře

temně modré mámení

otisk ticha vpíjí stíny

ponořené do hlubin

bílé skalní rozsedliny

a rudých plodů jeřabin

stonky kapek zní jak rány

s bubnovaným šílenstvím

stalaktity plní chrámy

skrytým, věčným tajemstvím