Protestní

jsem pouhou záložkou
do rozepsané knihy budu vložen
tys ostrá roznětka
na minovém poli lože

Svištím žitím

z tvých roklin bezedných
mám věčný strach
i proto žiji na horách
osaměn ve své strnulosti
a snadná kořist pro dravce

sám usínám
když se vítr ztiší
z bodláku osten je mi bližší
a má tvář je tváří hlodavce

Neuzraji

co se stane až uzraji
bude mě pak někdo číst?
Řekne Nika " vážně pane,
Vaše dílka jsou jak plané
makovice rozpárané,
co mám k tomu ještě říct? "

nedozraji, nařízni mě
a šťávy ze mě vysaj víc …

Noční můra

za světlem se honí
tvá noční můra
a po ní
v jediném krátkém okamžiku
ze stran i shora
bez úniku
zní dusot stáda koní

dnes jako včera
ba i vloni
jsi padlým listem
pod jabloní
co kopyt se tak bojí

dnes jako zítra
tak i za rok
k zemi se snáší
jen tvůj amok
co v okvětí se rojí

a
voní, sladce voní

Otisk

zkamení ti otisk dlaně
na pomezí chladných stěn
z okna smutní oči laně
i s vůní květů chryzantém

proměň vůni v kopretinu
oči zjasni klokočím
z dlaní v tůni setři hlínu
otiskem tvým proskočím

Rovnoběžky

jsi mimoběžka moje milá
ztrácíš se mi v prostoru
kdybys byla aspoň tečna
žili bychom pospolu

až se srovnám rovnoběžně
černou díru mineme
a hned za ní
se pak spolu
v nekonečnu protneme

Cáry duše

cáry duše rozervané

skrz ně mořský vítr vane

než si na ně trochu zvykneš

zprvu chutnaj slaně

Rozpor

orgie myšlenek prorostly do tmy

vyhřezlé ze sklenek rudého vína

na malém jevišti čtyř stěn se dotkly

vzývajíc ke zteči Yanga i Yina

Procitnutí

hloubka citu ve tvé žíle

proteče vždy černobíle

obnažené stydké kosti

vedou mě až k závislosti

jen k modlitbě ruce sepnu

už tvůj jazyk uštkne tepnu

ještě chvilku srdce bije

pročs mě chtěla, když jsi zmije

Rozklad veršů

pár veršů spolu cizoloží
provádí pochybné hrátky

bezradná slůvka tu nahá leží
jak složit je, ale teď zpátky

Procitni

tvůj dech je klidný

když prolíná se s mým

a vniká do mé hlavy

až k uzoufání bledý

máš pod jazykem jedy

pro případ náhlého ztroskotání

a ani nevíš, že už se tak děje

to jen po ránu rozkvétají

nejvzácnější orchideje

však přes den vůbec nic

jsme uvnitř našich skic

uzavřeni ve vteřinách

zlověstného ticha

Pelyněk zhořkl

pelyněk zhořkl, vím

je od úplňku bledý

ta hořkost se mění v jedy

a já se k ní navracím

a není vše jako kdysi

i tváře jsou zjizvené

časem ztuhly v nich všechny rysy

a kroky jsou strojené

Zřetězení nicoty

jsem ticho a co jsi ty

mám bubny v mozku ukryty

a roztříštěny kosti v těle

od krutého stvořitele

jsem plný rzi a rána krutá

zná jen smyčka utáhnutá

a omotaná kolem hrdla

to ve smyčky se doba zvrhla